Mnoho z vás jistě četlo knihu Jean Liedloff „Koncept Kontinua“, nebo se nějak zprostředkovaně setkalo (kniha je již ze 70. let) s postoji v něm obsaženými podobně jako já. Jak vidím některé postoje z Konceptu a naše české podmínky a zvyklosti? V krátkosti např.

Neustálé nošení na těle. Já osobně o tomto přístupu přemýšlím hodně. Vidím to velmi dobré pro domorodé kmeny a jejich způsob života a podle mě, pro člověka jako živočicha v jeho přirozené formě to nejlepší. V našem moderním světě spatřuji jednu nevýhodu v tom, že se dítě takto může účastnit i stresu matky, ve větší míře než v jungli aktivit, které jej mohou rušit a vytrhovat z hlubších hladin spánku. Mona Lisa Boyessen, dánská psychoterapeutka, ze své praxe zastává názor, že dítě není uvolněné, není-li uvolněná matka. Což jsme si na vlastní kůži na jejím kurzu vyzkoušeli. Naopak doporučuje do chvíle než si dítě SAMO ŘEKNE o samotě jeje nechávat (jsme poblíž). Vychází z toho, že dítě, je-li spokojené, nakrmené, oddává se svému vnitřnímu světu – při bdění se to projevuje klidným chováním a blaženým výrazem (denní snění), při spánku rychlými pohyby očí R.E.M. V této fázi tvrdí Boyessenová, se dítě otvírá informacím ze svého nítra a naopak z okolního nehmotného světa, nabírá tak z buněčné paměti základy pro potřebné dovednosti, učí se meditaci, duševnímu klidu a regeneraci těla, vyvíjejí se potřebná mozková centra pomocí zkušeností, které za denního a spánkového snění zažívá. Oproti tomu blízkost klidné milující matky vidím také jako zásadní. Tento rozpor více méně nevidím jako problém, ale jako přirozenou dualitu a věc, která maminky „tlačí“ věnovat POZORNOST předně potřebám a pocitům svého konkrétního miminka a svým vlastním, oproti aplikaci nějakého striktního pravidla, který by je opomíjel. Proto bych doporučila maminkám, naladit se na své miminko – blízkostí, soustředěním na jeho tělo, rozpoložení, grimasy, mimiku, věnovaným časem, klidem, láskou … – a snažit se rozpoznávat podle své intuice, co její miminko zrovna potřebuje.

Podobně jako neuspokojené potřeby dítka tvoří neurózu, neurotická maminka s neuspokojenými potřebami také. Nenechávala bych maminky cítit se nejistě ve své maminkovské roli, protože se nošením či neustálou společností miminka cítí unavené, nebo protože musí rozdýchávat všechna „nebezpečí“, do kterých se dítě vrhá Tento pocit je také kontraproduktivní. Bylo by krásné být nastavené tak, že to pro nás bude zcela přirozené, že budeme mít den takový, že jsme jen pospolu a nic jiného neřešíme. Jste vy takto nastavená? Máte takové podmínky? Ano? Ne? Pořád jste ale pro své dítě tou jeho nejlepší možnou mámou.

Podle mého názoru:

Není dobré, přejmout výchovné principy fungující v jiných podmínkách zcela bezezbytku bez přihlédnutí k našim okolnostem, potřebám našeho budoucího života, každé jednotlivé mamince, každému jednotlivému miminku. Není dobré vytvořit jednotná pravidla pro všechny a na rozdílnosti, niance, či nepřipravenost aplikace se dívat hodnotícím způsobem. Není dobré vyčítat si, že sousedka Pavla je se svým dítětem v souladu, nosí celé dny a necítí se unavená, necítit se pak dobře, ale jako špatná matka, protože i v Mariane psali, že to tak MÁ být, ale já se cítím po celém dni s prckem na těle vycucaná. Pavla je někdo jiný, žila a žije jinak. Mohu se jí nechat inspirovat. Není dobré být v úzkosti a cítit se jako prohrávající, když mé dítě něco dělá a já to MUSÍM vydýchat, protože správný zastánce konceptu kontinua, který se mi líbí by mu to dovolil pro jeho vývoj.

Podle mého názoru:

Je dobré pracovat na tom, aby maminka byla ve vývoji, „pracovala“ na tom, aby to uměla. Je dobré pracovat na tom, abych uměla svému dítěti dovolit co nejvíce (proč se bojím, proč tu úzkost cítím?), zkoušet, co mu zvládnu dovolit, být s ním co nejvíce já mohu, vycházet dítěti vstříc jak jen jsou moje možnosti a přemýšlet o tom, proč se necítím dobře v tuto chvíli, kdy chce po mně dítě to a to nebo už je na mě nošení příliš(jaká má potřeba je neuspokojena, narušena, proč, jak s tím pracovat…). Je dobré pracovat na tom, abychom podmínky, které chceme pro svůj spokojený život realizovaly, ptaly se zda jsme spokojené, proč ne, kdy bychom byly spokojené, jak toho dosáhnout, co nám v tom brání a jak s tím pracovat. Je dobré inspirovat se prapůvodní přirozeností a počítat se změnou vzhledem k vývoji člověka a toto spojovat a sobě přizpůsobovat.

Díváme-li se na klidná venezuelská batolátka s naplněnými potřebami, podívejme se také na to, jak to mají se svými potřebami a pocity jejich maminky a jak to chodí v jejich okolí. Zde bych se zamyslela také nad tím, zda klid batolátka není ovlivněn životním stylem okolí, emocemi zde vznikajícími, klidem společenství okolo celkově a náladou rodičů a blízkých. Nedívat se pouze na batolátko, co se s ním instrumentálně dělá, ale i na okolnosti v okolí v tu chvíli, kdy svůj klid a vývoj prožívá.

Máte tedy pocit, že se svým mateřstvím a rodičovstvím chcete něco dělat? Budete brzy maminkou, tatínkem? Koncept kontinua se vám líbí? Radila bych – začněte sami od sebe – od svých potřeb, jejich naplnění, zajímejte se sami o sebe, o vaše možnosti a limity a proč jsou takové jaké jsou. Ptejte se, proč se cítíte, tak jak se cítíte, které vaše potřeby nejsou naplněné a co to způsobuje, proč jsou okolnosti kolem vás takové jaké jsou …

S prací na tom vám mohou pomoci knihy, terapeuté, psychologové, přednášky, kurzy, diskuze, pořady … informace intuitivně a kriticky přizpůsobené konkrétně vašemu já.